Ne nutně nablýskaná, přesto kouzelná. Divákem i novinářem na Premier League
Některé kluby Premier League jsou celosvětovou značkou, ostatní hrají stěžejní roli v rozvoji místních komunit, jednotlivých měst nebo určité oblasti. Společně ale vytvářejí nezaměnitelné kouzlo nejlepší fotbalové ligy na světě. V prvním díle reportáže z mé cesty do Anglie vás provedu zápasovým dnem v Selhurst Parku, kde domácí Crystal Palace přivítali Fulham.
Na jih Londýna přijíždím vlakem dvě hodiny před výkopem zápasu. Malebné, ale časem poznamenané nádraží je sice hezké na pohled, ale na takový nápor lidí není stavěné. Společně s ostatními se tak tlačím ve stísněném podchodu v nekonečné řadě. Skupinka mladých fanoušků Eagles (Crystal Palace) vedle mě pohotově využívá čas a na svých telefonech naklikávají sázky na zápas. "Jasná jednička, vyhrajeme o dva góly,” říká sebejistě jeden z nich.
Po deseti minutách se vymaňuju z nádraží do ulic, kde se nechávám unášet davem. Cesta na stadion vede typickými anglickými kulisami. Lidé se tlačí v úzkých uličkách lemovaných cihlovými domy, zchátralými sklady nebo podezřele působícími putykami, které jsou do posledního místa obsazeny především fanoušky Eagles. Snad každý z nich má v ruce pivo a vzduchem se nese vůně grilovaných klobás.
Po kličkování v ne moc bezpečně vypadajících uličkách po boku fanoušků v červeno–modrých dresech a šálách se přede mnou v dálce tyčí hlavní tribuna stadionu Selhurst Park. Lehce zrezlá střecha zakrývá cihlový plášť stadionu, který skvěle zapadá do svého okolí. Mezitím co obdivuju stavbu z roku 1924, se ke mně přibližuje starší pán v otrhaném šedém kabátu. “Nazdar šéfe, nechceš zápasovou šálu,” ptá se a roztahuje ruce, na kterých má zavěšených asi dvacet kusů zboží. S díky odmítám a snažím se najít vchod na novinářskou tribunu.
Dav lidí se mezitím rozšiřuje do jednotlivých řad směřujícím k úzkým turniketům. V maximálně půl metru “širokých” průchodech jsou namontované staré železné kolotoče, které se rozpohybují a vydají skřípavý zvuk hned po tom, co fanoušek naskenuje vstupenku. “Tak ten se nevleze,” říkám si, když má “pastí” projít dobře živený fanoušek domácích.
Mně se tenhle klaustrofobický zážitek naštěstí týkat nebude. Mířím totiž ke vstupu pro novináře, ale v krátkém okamžiku se zarazím. Po mé pravé ruce se totiž na celou ulici před stadionem dívá Wilfried Zaha. Konkrétně jeho mural, mimořádně dobře vyvedená malba, která se vyjímá na zdi jednoho z přilehlých domů. Malý klub, velcí hrdinové. Vyvolení, kteří jsou pro fanoušky už navždycky legendami, byť tahle Crystal Palace před sezonou opustila.
Konečně nacházím vstup pro novináře a mířím do tiskového centra. Skromná místnost s několika stolky a je naplněná zástupci médií, kteří ustavičně ťukají do klávesnice. Já chci být ale co nejdřív na tribuně. Trochu s překvapením zjišťuju, že vstup na novinářské místa vede přes turnikety pro ostatní fanoušky. Takže si ty turnikety nakonec užiju taky.
Útrobami stadionu, ve který asi sto lidí čekalo u třech výčepů s nealkoholickým pivem, se nesl neutuchající šum zarytě diskutujících fanoušku. Prodírám se mezi nimi a najednou vidím hřiště. Moje místo je až úplně nahoře a od sedaček ostatních lidí se liší jenom tím, že je před ním namontovaná deska, rozumějte stoleček. Na něm má několik fanoušků odložené pivo a vůbec je netrápí fakt, že si nemám kam položit svůj notebook.
Vedle mě diskutují dva starší fanoušci, z jejichž rozhovoru jsem pochopil, že tahle místa jim patří už několik let. Probírají rodinné záležitosti, výsledky v nižších soutěží a taky následující zápasy jejich klubu. Najednou ale přestanou mluvit, protože na hřiště přicházejí oba týmy. Jejich nástup sleduju po očku i na obrazovce zavěšené na zdobené železné konstrukci tribuny. “Let's go!”
O Selhurst Parku se říká, že se na něm fandí nejlíp v lize. A v mých očích své pověsti i při bezgólové remíze stadion rozhodně dostál. Oba fanouškovské tábory se neustále překřikovaly a fandily až do poslední vteřiny. Na rozdíl od ostatních kotlů v Anglii používají domácí ultras i buben, který fandění dodává grády. Ty už ale nemělo samotné utkání, které nenabídlo moc šancí. S ostatními fanoušky se po závěrečném hvizdu vydávám směrem k východu. “Vidíme se za dva týdny,” říkají si pánové, kteří seděli vedle mě.
Davy lidí po cestě k východu míří do nově vystavěného fanshopu, který svým moderním vzezřením do areálu stadionu jakoby ani nepatří. Tam se musím podívat. Řada zákazníků se táhne až ke vstupním dveřím a v malé místnosti se nedá skoro hnout. “Tati, já chci ještě tuhle kšiltovku,” žadoní malý kluk otce s plným košíkem.
Největší zážitek na mě ale čekal po tiskovkách manažerů. Scházím ze schodů a najednou se přimotávám mezi partu chlapů ve zlatých mikinách s logem Fulhamu mířícím k přistavenému autobusu. “Tohle jsou přece hráči,” pomyslím si a nevěřím svým očím. Andreas Pereira, Raúl Jiménez a taky Marek Rodák. Rychle si mě ale všímá sekuriťák, který pohybem ruky naznačuje, že moje cesta vede jinudy. Tímhle nevšedním zážitkem pro mě končí první zápas víkendu. A i bez gólů to byl parádní zážitek.