Víkend v Anglii aneb co jsem zažil v zákulisí Premier League

Ahoj Bukayo, pamatuješ si na mě?

„CANAL+ Sport, Bukayo Saka,“ prohodil chodbou šéf produkce Premier League. Automaticky jsem si myslel, že mluví o našem starším bráchovi z Francie. Ale to jsem se těžce netrefil. Vedle hvězdného chlapce Arsenalu bylo propiskou načmárané CANAL+ Sport Cz/Sk. Paráda!

Pod časovým presem jsem zahodil nováčkovskou mentalitu. Šrotovalo mi hlavou, co všechno Saka v zápase prožil, co ho čeká v příštím týdnu, narychlo jsem hledal statistické perličky a vybavil jsem si, že za dva dny slaví narozeniny. Už jen vymyslet, jak prolomit ledy před samotným rozhovorem...

V mixzóně panoval přirozený chaos. Prakticky souběžně s posledním hvizdem do ní totiž nabíhají dychtiví reportéři k jednotlivým „zpovídacím komůrkám“, kde netrpělivě čekají na unavené respondenty. Těm se obvykle z nejrůznějších důvodů z kabiny moc nechce, ale mediální povinnosti velí jasně.

I tady pochopitelně vládne určitý potravní řetězec. Například k manažerům je obvykle přes silnou konkurenci složitější cesta. Hůř dosáhnete i na střelce hattricku a už vůbec nepočítejte, že se dostanete k rozboru chyb s hvězdou poraženého mančaftu. Nejprve se nakrmí poptávka Sky Sports a dalších velkých ryb a vy doufáte, že na vás nezapomenou. Nerad bych vypadal nevděčně, jen popisuju, co jsem dosud zažil.

Když jsem chtěl v květnu vyzpovídat Pepa Guardiolu, jenom se na mě usmáli. Nezazlívám jim to. Ať už jde konkrétně o mě, nebo náš tým, jsme ve světě Premier League pořád ještě relativní zelenáči. Tím spíš jsem nevěřil vlastním uším, že mi na Emirates přisoudili zrovna zlatého chlapce Saku. Po takovém zápase. A pouhý den poté, co jsem se s pomocí nějaké jihoanglické anomálie „přimotal“ k pozápasové analýze s respektovanými manažery Robertem De Zerbim a Eddiem Howem. Neuvěřitelné.

Teď nesmím zklamat. V hlavě mi běželo, kolik fandů Arsenalu by si se mnou s chutí vyměnilo místo. A kolik kolegů reportérů. Díky exkluzivní smlouvě CANAL+ Sport s Premier League a souhře okolností ukázala novinářská štěstěna zrovna na mě. Nadosmrti si toho nepřestanu vážit. Je to velký závazek. Radši ani nebudu přehnaně zabíhat do detailu, jak moc se mi klepala ruka svírající mikrofon. Zpovídat naživo osobnosti Premier League dokáže vyplavit tsunami adrenalinu, na kterou si zákonitě vzpomenu o pár hodin později při zoufalé snaze o usnutí.

Bukayo Saka působil, že toho má tak akorát. Bylo mi ho až trochu líto. Měl za sebou už několik rozhovorů. Byl vyčerpaný, pokopaný a po každém rozhovoru se ptal, kdy už ho pustí. I takový je život elitní hvězdy Premier League. Než si užiješ výhru, musíš přetrpět dotěrná média. Po velkém zápase hráči absolvují klidně šest, sedm, možná i deset rozhovorů. Pokud se chcete vyvarovat béžovým „tak určitě“, zachovat dynamickou energii, není to lehká disciplína ani pro jednu stranu. Každého zajímá vesměs to samé, logicky.

Konečně na mě vyšla řada, což kromě mě nepotěšilo v napěchované místnosti snad vůbec nikoho. „Bukayo, asi si to nevybavíš, ale před pár lety jsme se potkali na hřišti,“ prohodil jsem. „Vážně?“ Odvětil se zájmem. „Jo, hrál jsem za Spartu." „A víš, že jo? To je vtipný,“ rozzářil se. Tak to bychom měli, pomyslel jsem si. Teď už jenom nezapomenout na jeho narozeniny a budu nejšťastnější.

Kouzlo Brightonu: V hlavní roli maličkosti

"Brighton je momentálně snad vůbec nejchválenější fotbalový tým na světě,“ notujeme si s kustodem Seagulls uprostřed jeho království. Na prohlídku kabiny jsem se musel dostavit na stadion o dvě hodiny dřív, než bych coby reportér potřeboval. Díky tomu jsem ale mohl poklábosit se členy širšího realizačního týmu italského strategického mága De Zerbiho, zblízka zkontrolovat obutí domácích fotbalistů a jen tak mimochodem pozdravit nový přírůstek z Barcelony Ansu Fatiho, jehož do kabiny evidentně přivedli poprvé. Ano, podle všeho jsem tam byl v den zápasu dřív. K nezaplacení.

Fotbalové charisma Brightonu opět zaúřadovalo. Aura progresivního klubu tentokrát zlákala talentovaného borce, který před pár lety patřil společně s Erlingem Haalandem mezi největší naděje světového fotbalu. Aspoň na základě prestižní ankety Golden Boy. Už delší dobu mi vrtalo hlavou, jak je možné, že se Seagulls tak daří navzdory skutečnosti, že každé přestupové okno musí hledat náhrady za své největší opory.

Naštěstí mi všechno objasnil ten rozveselený kustod. „Pracuju tady už osm let. A rozhodně nejsem jediný,“ červenal se jeden z pilířů kabinové kultury jihoanglického zázraku. Stačilo mi deset minut povídání s tímto milým pánem, abych si naplno uvědomil, jak hluboko zapuštěné jsou současné kulturní kořeny v Brightonu. Ne, že by to samo o sobě zaručovalo sportovní úspěch, ale být stále ještě aktivním fotbalistou, mám celkem jasno, kam bych se nejradši „uvrtal“. Aspoň na základě rovnice: spokojený kustod = spokojený hráč.

"Fronta na ovocné košíčky"

Fascinuje mě, jak rozdílný příchod na stadion Premier League můžete prožít v roli novináře. Přitom akreditaci dostanete všude stejnou. Máte přístup na tytéž místa, jste tam za stejným účelem a přesto je to všechno jaksi rozdílné. Zatímco návštěva Amex Stadium v Brightonu připomíná nedělní oběd u babičky, na severolondýnském Emirates Stadium se cítíte jako při důkladné letištní kontrole.

Vzhledem k velikosti a důležitosti zápasu mezi Arsenalem a Manchesterem United a vzácným hostům v mediálních prostorech, zvýšená bezpečnostní opatření v anglické metropoli dávají dokonalý smysl. Spíš mě zpětně překvapuje, jak bezstarostný příchod prakticky až na hrací plochu mi byl umožněn o den dřív na jihu Anglie.

Ovšem nikdo si tu na nic nehraje. Všechno probíhá hladce, všechno má svůj řád. Bylo nesmírně osvěžující sledovat v mých očích absolutní špičky svého oboru, které se před zápasem ochotně zařadili na konec dlouhé fronty. Na co se čekalo? Na fenomenální ovocný košíček. Jestli jsem to dobře zaregistroval, každý při příchodu na Emirates vyfasoval voucher na “arsenalské menu”.

Trochu pobaveně sleduju frontu s Raphaelem Hönigsteinem, Davidem Ornsteinem, Theem Walcottem nebo Peterem Drurym. Vzhledem k početné frontě taktizuju a házím výhybku směrem za usměvavými baristkami. Než jsem si stihl objednat kafe, všímám si u pultu legendárního Martina Keowna, se kterým mě čeká za hodinu rozhovor pro naší televizi. “Pěkný den, já bych se vám rád představil, pane Keowne,” roztřásl se mi hlas. Všechna čest, bývalý řízný stoper se se mnou dal do řeči, jako kdybychom se léta znali. Na závěr mi dal pár kolegiálních rad a poslal zdravici Tomáši Rosickému. Zbytek jsme si dopovídali přímo na hrací ploše. Bylo mi ctí.

Nejlepší fanoušci na světě

Čím dál tím častěji slýchám, že atmosféra na anglických stadionech pozvolna zapadá do evropského průměru. „Minimálně už to není, co to bývalo.“ Jako by se kouzlo hukotu ostrovních ochozů s rostoucím přílivem fotbalových turistů, přijímáním nejrůznějších bezpečnostních opatření a snad i jakési sterilizace pomalu ale jistě vytrácelo. Ačkoliv mě to tak trochu bolí, v jistém ohledu to musím připustit. Přesto, z nedávné pracovní cesty do Brightonu a Londýna jsem si přivezl velmi povzbuzující zkušenost.

Od sobotního rána jsem byl v poměrně solidním stresu. Zatím ani ne tak ze svého reportérského výkonu, ale spíš z toho, aby k němu vůbec mohlo dojít. Přitom jsem nic nepodcenil. Cestu jsem měl naplánovanou dva týdny. Stejně tak všechny letenky i jízdenky. Všechno sedělo, měl jsem i velkorysou časovou rezervu.

Kolem sedmé ráno jsem odletěl z Prahy na Stansted, tedy vzdušný přístav severně od Londýna, odkud mě čekala zmiňovaná cesta vlakem do Brightonu. Za normálních okolností bychom se bavili o nějaké hodině a půl přímého spoje. Absolutní pohoda. Jenže to by nesměly stávkovat místní železnice. Abych to zkrátil, náš vlakový spoj během dosednutí letadla na ranvej přestal existovat.

V rámci nevítané výzvy jsem se musel proplést londýnským metrem, abych našel jakýkoliv vlak směřující na jih Anglie. Díky bohu za jednoho milého stevarda, který mi ochotně poradil, kterému spoji se vyhnout, protože bych zbytečně třikrát přestupoval. A mimochodem, stihli jsme probrat i jeho Fantasy tým a to v momentě, kdy si povzdechnul, že by se nejradši vydal do Brightonu podpořit „vlastní“ hráče.

"Newcastle má dost možná nejlepší fanoušky v zemi,“ pomyslel jsem si při kontrole dopravní aplikace Trainline. Svítilo v ní, že všechny vlakové spoje mezi Newcastlem a Brightonem jsou na několik dní beznadějně vyprodané. Přestože jde o druhou nejdelší cestu v rámci Premier League. Navzdory tomu, že samotná cesta přes 550 kilometrů zabrala vlakem místo čtyř hodin rovnou šest až osm. A to s několika nejistými přestupy. Přes 1100 kilometrů za více než 200 liber a bez záruky, že to stihnou.

Není divu, že se mnozí z nich na jižní pobřeží pro jistotu vydali s několikadenním předstihem. Touha podpořit své hrdiny byla silnější. Nemohli je zradit. Nemohli si nechat ujít dalších devadesát minut. Klubový znak nosí v srdci.

Hosté v zelenobílých dresech toho ale na hřišti moc nepředvedli. Hráči Brightonu exhibovali, domácí fanoušci oslavovali každou úspěšnou přihrávku svých hrdinů. Sektor hostí si i přes mizerný výkon znamenající třetí porážku v řadě nenechal vzít ani špetku optimismu. Kdybych neznal výsledek, myslel bych si na základě jejich popěvků, že hosté vedou, nebo minimálně neprohrávají. „Hrajeme Ligu mistrů, stejně vás milujeme,“ rozeznělo se z černobílého sektoru. Ať už je to s atmosférou anglické ligy jakkoliv, jádro fandů Magpies patří k těm nejzdravějším skupinám. Jsou to srdcaři. Jsou vším, co na Premier League miluju.